Koule jak vyšitá
Jednoho krásného dne, jsme měli psát písemku, naštěstí jsme překecali třídní, abychom nepsali, že teďka zrovna náhodou nejsme naučení a podobný kecy. No, tak se stalo, psali jsme o pár dnů později, (tj. ve čtvrtek, pro detailisty :o) celou přestávku před tím jsme se šprtali a než začala hodina jakbysmet. Člověku by se zdálo, že je všechno v pohodě, že je dost naučenej (to jsem taky byl) a tudíž příchod třídní do třídy jsem nevnímal nijak nezvykle, prostě přišla písemka, co se budu stresovat, že? Došla jak je jejím zvykem až ke ketdře a posadila se se slovy: dneska píšem písemku že? Nemá smysl zapírat, ten den jsem ráno na zastávce šlápnul na mrtvou krysu a hned jsem měl tušení, že to dneska nebude v poho, taky že jsem měl pravdu. Každý si vytrhl alesoň 1 list formátu A4, protože jsme tam hodlali napsat vše, co bylo v našich silách.
Třídní se postavila k tabuli (mimochodem ta písemka byla na antiku a z našich sešitů by každý vůl poznal, že antika je jenom řcko, to jsme si také po celou tu dobu mysleli) a Napsala A: Řím B:Řecko.
Všichni na to koukali a ti co byli skupina A nejvíce. Pokus o vysvětlení trapného omylu skončil fiaskem, tudíž 98% ze skupiny a bylo v prdeli. A skupuina jsem byl i já, tak jsem se na ten můj papír podepsal, napsal skupinu a začal se provokativně houpat na židli, jeikož mi při řecko-římských zápasech vždycky z hlavy vyšlo řecko. Chvíli jsem uvažoval, jestli to mám opsat ze sešitu- ne chytla by mě a měl bych kouli jak vyšitou na místě, navíc já jsem měl v tu chvíli vztek a hodlal jsem ho zůročit. Pak mě konečně napadla ta geniální myšlenka: pod svůj podpis jsem napsal vím, že nic nevím, odtrhnul jsem to, takžemoje písemka vypadala jako větší Corn-Flákový lupínek pod lupou a přihlásil jsem se, jako jestli už mohu odevzdat, jsem hotov. Pomalým královským krokem jsem se vydal ke katedře a vychutnával si ty okamžiky vrcholného blaha, které za chvíli bude umocněno na třetí mou písemkou na stole tý k...y . Odevdal jsem, dlouze jsem se podíval po třídě abych se podíval na jejich obličeje, které říkaly: michale, jseš dobrej. A to byl teprve začátek. Odebral jsem se ještě pomalejším krokem vychutnávaje si tu krásnou atmosféru mého činu, jak mnou proudí energie a cítil jsem se jako bůh, všichni ze skupiny A se na mě dívali a šlo jim vidět na očích, že by si to se mnou hned vyměnili, ono je rozdíl dostat za bas, nebo dostat za bas a udělat to elegantně a protivníkovi to vpálit
vpysk! Tak jsem si vychutnával svou chůzi a byl jsem přímo nabit sebevědomím. Vtom se mě učitelka zeptala" Tkový malý papírek, co když to stratím? a já odpověděl: Nevadí! Stejně mám za pět, ani jsem se na ni nedíval, šel jsem dál a s mým výrokem se moje pocity božství náhle zdvojnásobily. Usedl jsem do lavice a opřel se o židli, dal ruce za hlavu, jako když máte fajn pocit z dobře vykonané práce ale tohle bylo silnější, cítil jsem to jako vítězství rozumu nad stereotypní inteligencí učitelky Čj. A vrchol toho byl, když se na ten můj papírek, za jehož neupravenost by se styděl i kdejaký podprůměrný žák, ale filozof nikoli, podívala, nahlas přečetla: Vím, že nic nevím! jsem měl pocit jako by mi všichni tleskali, tak mohutně a dlouze.
Z tohoto plyne, že pokud se cítíte na kuli, udělejte to alespoň s
hrdostí, každý někdy prohraje (mimochodem moje známky jsou velmi dobré, na to že jsem na střední v prváku třetím měsícem).
|